Zlepšení informačních systémů cyklostezky sv. Zdislavy a její propagace v polské části ERN r.č. CZ.11.2.45/0.0/0.0/16_012/0000144
Udoskonalenie systemów inform. Ścieżki rowerowej im. św. Zdzisławy i jej promocja w pol. części ERN
Vyhledání dle GPS        ?
Zobrazit legendu Skrýt legendu
 Zámek     Více překrývajících se ikon (klikněte)

Bazilika minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy

 
 
K prohlížení průvodce na mobilních
zařízeních nainstalujte ezPDF Reader
(Android, iOS)
 
Navštívíte místa

Die ehemalige Kirche des hl. Laurenzius mit dem dominikanischem Kloster gründete Zdislava aus Lämberg mit ihrem Ehemann Havel in der Mitte des 13. Jh.. Schon während ihres Lebens war Zdislava für ihre Wohltätigkeit, Heil- und Wundertätigkeiten bekannt. Nach ihrem Tod im Jahre 1252 wurde sie in der dortigen Kirche begraben, die seit dem als Heiligtum gilt, und das heutzutage zum Projekt Via Sacra zugeordnet ist. Das heutige Aussehen erlangte die Kirche nach den Plänen eines bedeutsamen Architekten J.L. Hildebrandt in den Jahren 1699-1729 und gehört zu den Kostbarkeiten der barocken Baukunst in Mitteleuropa. Seit dem Jahr 1996 trägt der Dom den Titel Basilika minor des hl. Laurenzius und der hl. Zdislava.

Fotogalerie
  • image005.jpg

    0 1

Vítejte v Bazilice minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy. Zde Vám nabízíme jednotlivé tématické a návštěvní okruhy:
1. část prohlídky:  KLÁŠTERNÍ JÍDELNA (REFEKTÁŘ)
2. část prohlídky:  KŘÍŽOVÁ CHODBA (AMBITY)
3. část prohlídky:  BAZILIKA SV. VAVŘINCE A SV. ZDISLAVY
4. část prohlídky:  KRYPTA



1. část prohlídky:  KLÁŠTERNÍ JÍDELNA (REFEKTÁŘ)

A. Historie kláštera
  • Vznik řeholního řádu bratří dominikánů
Řád bratří kazatelů – dominikánů – byl založen v r. 1216 španělským šlechticem sv. Dominikem Guzmanem (zemřel v  r. 1221; pochován je v Bologni v Itálii). Ještě za jeho života se řád rozšířil i do zaalpských zemí. V r. 1301 byla založena samostatná Česká dominikánská provincie, čítající 35 klášterů. Na přední stěně tohoto sálu je umístěn lunetový obraz z r. 1724, který představuje přijetí Dominika mezi tzv. kanovníky ve španělském městě Osma (Dominik je zobrazen jako klečící postava v bílém rouchu).
  • Založení dominikánského kláštera v Jablonném v Podještědí
Klášter v Jablonném byl spolu s kostelem sv. Vavřince založen před r. 1250 tehdejšími majiteli zdejšího panství Havlem z rodu Markvarticů, pánem na hradě Lemberku, a jeho šlechetnou manželkou Zdislavou, rodem z Křižanova na Moravě. Přibližně ve stejné době založili v Jablonném také špitál, dominikánský klášter v Turnově a komendu Johanitů v Českém Dubu. Povolání dominikánů do Jablonného i další úsilí manželského páru z Lemberka bylo motivováno snahou o duchovní, kulturní, i mravní povznesení tohoto tehdy drsného a řídce osídleného území. Nové řeholní řády – dominikáni a františkáni – navíc přinášely z Francie a Itálie nové myšlenkové a kulturní proudy a rovněž nové formy prožívání víry, které nacházíme nejen v životě Zdislavy z Lemberka, ale v životě a díle mnoha žen a mužů (sv. Anežka Přemyslovna, sv. Alžběta Durynská nebo sv. Hedvika Slezská).
  • Budova kláštera a její stavební historie
Klášter v Jablonném byl dokončen nejpozději v r. 1269, kdy se zde konala řádová kapitula, tj. setkání zástupců Česko – polské dominikánské provincie. Z toho usuzujeme, že byl dostatečně prostorný. Za husitských válek bylo v r. 1425 město vypáleno a klášter byl těžce poškozen. Jeho důkladnější obnova byla zahájena kolem r. 1510. Znovu byl klášter poničen Švédy za třicetileté války.
Podle historických pramenů byl klášter až do r. 1683 „z hlíny a dřeva“. Výraz „hlína“ zde patrně označuje nepálené cihly. V uvedeném roce se začíná s kamennou novostavbou ve slohu raného baroka tak, jak se dochovala do našich časů. Stavbu financovali majitelé okolních panství i místní donátoři. Severovýchodní křídlo kláštera s refektářem (jídelnou) bylo dokončeno v r. 1693, celá stavba v r. 1696. V r. 1722 byl přistavěn vstupní vestibul – drobná, ale bohatě dekorovaná architektura, která sleduje překlenutí rozdílu mezi vysoce hodnotným průčelím kostela a jednoduchostí klášterní fasády. Autorem je někdo z okruhu litoměřického architekta Ottavia Broggia.)
  • Dějiny komunity dominikánů v Jablonném v Podještědí
Budova sloužila jako klášter až do císaře Josefa II., který jej v r. 1788 (na základě svého dekretu z 24. 8. 1786) zrušil. V té době zde žilo 14 bratří, kteří museli odejít buď do diecézní duchovní správy, nebo ke svým rodinám. Přítomnost dominikánů na zdejší faře končí kolem roku 1810. Do Jablonného se dominikáni vrátili až v roce 1945 na pozvání litoměřického biskupa Webera. Jejich působení v Jablonném však bylo již v r. 1950 znovu násilně přerušeno nastupující komunistickou diktaturou. Státní moc zřídila v klášteře archiv a školní družinu. Dominikáni se do Jablonného vrátili opět v r. 1969; vzápětí jim však byl v rámci normalizace odebrán státní souhlas k výkonu kněžské služby. Dvěma z nich se podařilo podržet si ubytování přímo v klášteře. Živili se jako dělníci v místní zbrojovce, kde pracovali až do r. 1989. Teprve po „Sametové revoluci“ v r. 1989 mohli začít svobodně naplňovat své poslání. Připomeňme, že budovy kláštera i kostela byly v té době poškozené a ve velmi zanedbaném stavu; také mnoho věcí, evidovaných v inventářích, bylo rozkradeno.

 
B. Klášterní jídelna – interiér
Sál, ve kterém se nyní nacházíte, se dříve používal jako klášterní jídelna (latinsky „refectorium“, refektář). Dnes se tato část kláštera využívá jednak při mimořádných příležitostech (např. při poutích), jednak slouží pro různé farní aktivity – dětské besídky, divadla, přednášky apod.
  • Barokní varhany v zadní části sálu nebyly původně součástí jídelny. Pocházejí z kostela v nedaleké obci Dubnice. Po opravě jsou funkční. V kraji poničeném válkou a následným odsunem původního obyvatelstva se tímto způsobem zachraňovalo zařízení chátrajících kostelů.
  • Po obvodu sálu jsou rozmístěny barokní cechovní korouhve, které bývaly v dřívějších dobách umístěny v kostele jako symboly jednotlivých cechů – řemeslných skupin působících v tomto kraji, jako byli např. lazebníci a ranhojiči, pekaři, tesaři, truhláři, tkalci, řezníci apod. Vypovídají o hospodářském významu města v 18. století, o řemeslech, která zde existovala. Jablonné bývalo významným městem na obchodní stezce z Čech do Lužice a Lemberk byl jedním ze strážných hradů, které tuto obchodní cestu chránily.
 
Na klenbě se nacházejí tři medailony z r. 1729.
  • Medailon u varhan představuje bl. Česlava Slezského, který je jako představený Česko – polské provincie dominikánů spjat se založením zdejšího kláštera.
  • Na prostředním medailonu je dominikán z přelomu 14. a 15. stol. sv. Vincenc Ferrerský.
  • Na posledním medailonu je zobrazena sv. Zdislava se dvěma typickými atributy (= symboly, které charakterizují její život): s modelem kostela v ruce a s žebrákem:
    1. Kostel symbolizuje Zdislavu jako spoluzakladatelku zdejšího kláštera a kostela.
    2. Postava žebráka je symbolem Zdislavy jako ženy, která proslula charismatem tělesného i duševního uzdravování. Tento nadpřirozený dar uplatňovala při léčbě těch nejchudších, kterých se ujímala. Podle legendy používala při léčbě svých pacientů mj. vodu ze studánky pod Lemberkem.
Zdislava zemřela velmi mladá v r. 1252. (Narodila se přibližně v r. 1220). Její ostatky jsou uloženy již od její smrti v místní kryptě – s přestávkou v 18. stol., kdy vznikal nový barokní kostel. Z úcty a vděčnosti za vše, co během svého krátkého života tato hradní paní a matka čtyř dětí vykonala pro chudé a nemocné, se záhy po její smrti zrodil její kult, který přetrval staletí a vyvrcholil jejím svatořečením 21. května 1995 v Olomouci papežem (dnes již blahoslaveným) Janem Pavlem II.
 
Ve výklenku naproti oken je zavěšen obraz zachycující různé výjevy ze života paní Zdislavy. V klášterních ambitech uvidíte originály, které sloužily jako předloha pro vytvoření zmíněného obrazu.

Zpět na výběr nebo pokračujte v prohlídce: Křížová chodba - ambity


2. část prohlídky:  KŘÍŽOVÁ CHODBA (AMBITY)

Klášterní ambity (= otevřené klenuté chodby na vnitřní straně budovy; také „křížová chodba“ či „kvadratura“) ohraničují čtvercovou zahradu (tzv. rajský dvůr), která sloužila jako místo ticha
a modlitby.
 
 
A. Obrazy

  • Galerie obrazů Míly Doleželové
Velké obrazy na stěnách jsou dílem absolventky Akademie výtvarných umění v Praze paní Míly Doleželové (1922 – 1993). Své rozsáhlé dílo odkázala dominikánskému řádu s přáním, aby je řád zpřístupnil veřejnosti. V expozici je vystavena alespoň část její pozůstalosti.
Autorka žila a tvořila převážně na Vysočině (Telč). Je malířkou lidí, lidské společnosti, lidských vztahů, citů a hledání smyslu lidského života. Na krátké počáteční období realistického hledání vlastního výrazu navazuje období, které můžeme nazvat „cikánské“. Patří sem obrazy, do kterých se promítá autorčina láska k Romům a jejich světu, v němž nalézala nejčistší podobu lidských citů. Ve svém díle hledá odpovědi na trvalé otázky o smyslu a cíli života. A tak se stále častěji objevuje na jejích obrazech Kristus, v celé síle pozemského utrpení, jeho matka jako symbol všech matek lidstva, různé biblické výjevy a výjevy ze života svatých. Její obrazy zdobí galerie v USA, Mexiku, ale také v Tel Avivu a Paříži. Kniha Cikánských pohádek, kterou ilustrovala, oběhla doslova celý svět. Její ilustrace najdeme také v knize „Příběhy bájné Indie“.
Autoportrét Míly Doleželové najdete mezi druhou a třetí skleněnou vitrínou.
Podrobnější informace o jejím životě a tvorbě jsou umístěny na sousedním sloupu mezi první a druhou vitrínou.
  • Barokní obrazy
Po pravé straně, v místě, kde je chodba přehrazena mříží, jsou umístěny dva barokní obrazy.
Levý představuje sv. Antonína Paduánského.
Pravý obraz Umučení sv. Vavřince (Laurencia) pochází z první třetiny 18. století a jde o předlohu k oltářnímu obrazu. Sv. Vavřinec (Laurencius) je patronem současného kostela a byl patronem i původního gotického kostela založeného paní Zdislavou a jejím manželem. Úctu k tomuto mučedníkovi Zdislava zřejmě převzala od své matky, která pocházela z italské Sicílie.
  • Barokní obrázky sv. Zdislavy
daroval dominikánům kolem r. 1660 místní hejtman Jindřich Henkl.
Jedná se o výjevy ze života sv. Zdislavy, vytvořené na měděných tabulkách.
O sv. Zdislavě se zmiňují již starobylá Žďárská a hlavně Dalimilova kronika, nejstarší dochovaný veršovaný český text o české historii z počátku 14. století. Dalimil zde o paní Zdislavě říká: „Pět mrtvých boží mocí vzkřísila, mnoha slepým zrak vrátila, chromých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“ Autor kroniky dosvědčuje také Zdislavin svatý život: „Léta od narození Jezu Krista milostivého 1252 svatého života paní Zdislava ze světa odešla.“ Na každém obrázku jsou zobrazeny dva výjevy: Větší v popředí, který je inspirován zmíněnými zázračnými skutky uzdravení, a menší výjev v pozadí, zachycující některý z projevů dobové zbožnosti svaté Paní.
Celý soubor čítá celkem 24 obrázků. Původně byly umístěny v kryptě u hrobu sv. Zdislavy. Po restaurování byly přesunuty do ambitů (kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám v kryptě). V hrobce se Zdislavinými ostatky se nacházejí kopie všech 24 obrázků.
 
 
B. Prosklené vitríny
V ambitech je rozmístěno sedm prosklených vitrín se sakrálními předměty. Každá vitrína se tematicky týká jedné ze sedmi svátostí, které se udělují ve společenství katolické církve (křest, biřmování, svátost oltářní, svátost smíření, svátost kněžství, pomazání nemocných a svátost manželství). Vzhledem k pohnuté historii kláštera, která zahrnuje husitské války, třicetiletou válku, zrušení kláštera císařem Josefem II. na konci 18. stol., odsun původního obyvatelstva po druhé světové válce a čtyřicet let komunistické totality, je zdejší expozice sakrálních předmětů jen skromná.
Zájemci o podrobnější výklad k jednotlivým vitrínám najdou potřebné informace v následujícím textu.
 
I. Svátost křtu
  1. Svátost křtu je nezrušitelným znamením, které člověka otevírá k blízkému společenství s Bohem. Je základní křesťanskou svátostí, která otevírá přístup k ostatním svátostem.
Skrze křest člověk vstupuje do vztahu    
                                                           -    ke Kristu (stává se „křesťanem“)
                                                           -    k ostatním křesťanům (vstupuje do společenství církve).
  1. Sousoší ve vitríně znázorňuje Ježíše Krista, který sám byl pokřtěn v řece Jordánu svým příbuzným Janem, označovaným proto Křtitel.
  2. V popředí je umístěna cínová křestní souprava, která se užívala k lití vody na hlavu křtěnce. (Křest je obmytí člověka od dědičného hříchu.)
  3. Barokní cínový svícen je z r. 1769.
  4. Velikonoční svíce (tzv. paškál) symbolizuje vzkříšeného Krista, který je světlem světa.
  5. Ve spodní části skříňky jsou nádobky na posvátné oleje (křižmo a olej křtěnců), kterými je člověk při obřadu mazán.
 
II. Svátost biřmování
  1. Svátost biřmování je v časové posloupnosti druhá v pořadí; dříve se udělovala hned po křtu. Je připomínkou novozákonní události zvané Letnice (seslání Ducha sv.). Pomáhá pokřtěnému duchovně dozrát a zároveň ho posiluje, aby žil podle poznané pravdy. Svátost bývá označována jako svátost křesťanské dospělosti nebo také křesťanského rytířství.
  2. Svátost biřmování zpravidla uděluje biskup, který je v katolické tradici následníkem apoštolů. (Svoji duchovní službu přijímá skrze modlitbu z rukou jiného biskupa, a tím je v církvi zachována tzv. apoštolská posloupnost.) Ve vitríně jsou uloženy symboly biskupského úřadu a součásti biskupského oděvu:
                          Vystavené střevíce a rukavice se dnes již nepoužívají.
                          Naopak  - prsten, symbol biskupského úřadu
                                        - kříž zvaný pektorál, který se nosí zavěšen na krku
                                        - mitra, vysoká biskupská čepice,
                          se stále používá.
Z odznaků biskupa zde chybí ještě biskupská berla jako symbol pastýře.
  1. V pozadí je zavěšeno liturgické roucho zvané pluviál.
  2. Uprostřed vitríny stojí soška zmrtvýchvstalého Krista.
 
III. Svátost oltářní
  1. Svátost oltářní neboli Eucharistie je živý Kristus, který podle svého přislíbení zůstává s lidmi až do konce věků, a to prostřednictvím nekvašeného chleba, který kněz při mši sv. proměňuje v Kristovo tělo, a vína, proměňovaného v Kristovu krev. Liturgii mše sv. předsedá kněz, který ji slouží jménem Ježíše Krista. Mše sv. zpřítomňuje umučení Ježíše Krista na kříži jako oběť lásky k lidem. Proto Církev slaví mši sv. již dva tisíce let s velkou úctou. Slavením mše sv. pověřil Ježíš apoštoly při své poslední večeři před ukřižováním. Nástupci apoštolů, biskupové, tento úkol předávají kněžím.
  2. Nekvašený chléb proměněný během mše sv., tzv. proměněné hostie, přijímají věřící v závěru mše sv. Zbytek těchto hostií se uchovává v kalichu s víčkem, tzv. ciboriu (zde z doby barokní), které se ukládá do svatostánku.
  3. Nejvíce ozdobená nádoba uprostřed vitríny se nazývá monstrance; do ní může kněz vložit jednu větší proměněnou hostii a mimo mši sv. ji takto vystavit na oltář.
Způsob zdobení bohoslužebných nádob, stejně jako ostatní výzdoba mnohých kostelů dokládají staletou víru a úctu křesťanů k osobě Ježíše, který je v kostele bytostně přítomen.
  1. relikviáři vpravo jsou uloženy ostatky sv. Kříže, tj. dřeva, na kterém byl Ježíš umučen.
  2. V popředí stojí mešní konvičky označené písmeny „V“ a „A“ jako víno (latinsky „vinum“) a voda (latinsky „aqua“). Tyto tekutiny se během bohoslužby společně proměňují v krev Krista.
  3. V pozadí je umístěn barokní kněžský oděv – tzv. ornát – s velikonočním motivem zabitého beránka. S velikonočním beránkem je ztotožňován Ježíš Kristus, který svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním završil dějiny Starého zákona, kdy si Izraelité vyprošovali odpuštění svých hříchů krvavými oběťmi zvířat.
 
IV. Svátost smíření
  1. Předposlední malá vitrína připomíná svátost smíření, která je stále často označována starším názvem zpověď. Věřící tuto svátost přijímá prostřednictvím rozhovoru, během něhož odevzdává Bohu skrze přítomného kněze svá selhání, která označujeme slovem hřích, situace, kterými zranil sebe nebo ostatní, a přijímá od Boha milost odpuštění, uzdravení a pokoje. Může se jednat také o situace, kterými byl člověk sám zraňován (např. v dětství svými rodiči) a které stále negativně určují jeho postoje vůči sobě i ostatním. Bůh jediný má moc zprostit člověka těchto zranění a činí tak prostřednictvím nástupců apoštolů, kterým předal tuto moc slovy: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Nástupci apoštolů, biskupové, tuto moc předávají kněžím. Za odpuštění hříchů položil Ježíš na kříži svůj život. Kříž je proto symbolem tohoto smíření, které se zprostředkuje skrze Církev.
  2. Ve vystaveném kříži jsou vloženy ostatky sv. Vavřince, jáhna a mučedníka, který je patronem chrámu.
  3. V barokním relikviáři se nacházejí ostatky sv. Jana Nepomuckého, patrona zpovědníků.
  4. Ručně psaný a malovaný velikonoční misál (tj. kniha modliteb používaných při mši sv.) přibližuje svými ilustracemi atmosféru komunistické totality, která s sebou nesla pošlapání všech duchovních a mravních hodnot ve jménu blahobytu společnosti.
 
V. Pomazání nemocných
  1. Poslední malá skříňka je věnována svátosti nemocných. Je známa spíše pod starším názvem „poslední pomazání“. Mohou ji přijímat lidé těžce nemocní, umírající, ale i zdraví lidé staršího věku jako posilu pro poslední úsek své pozemské cesty. Je duchovní posilou pro umírající v okamžicích, kterými každý člověk musí projít sám, které však – jak věří křesťané – ústí do nekončícího života oproštěného od jakéhokoli utrpení ve společenství se vzkříšeným Kristem.
Svátost se uděluje s poukazem na novozákonní list apoštola Jakuba, který doporučuje služebníkům církve modlit se nad nemocným a pomazat nemocného olejem jako výraz víry a modlitby. Tato svátost hledá uzdravení těla i duše.
  1. Kniha žalmů, tzv. žaltář, byla vydána r. 1657 v Antverpách.
  2. Nádobky se používaly k uchovávání oleje pro pomazání nemocných a k přinášení Eucharistie.
  3. V relikviáři jsou ostatky knížete sv. Václava, patrona České země.
 
VI. Svátost kněžství
  1. Ježíš si za svého pozemského života vybral ze svých učedníků apoštoly, kterým svěřil v církevním společenství zvláštní službu. Tuto službu a duchovní poslání apoštolové předali svým nástupcům – biskupům – jako pastýřům v církevním společenství. Od nich toto pověření přijímají kněží prostřednictvím svátosti kněžství. Z udělené svátosti vyplývá především jejich moc slavit Kristovu oběť, které ve jménu Ježíšově předsedají. Od raných křesťanských století při tom používají zvláštní oděv, který se odlišuje od sekulárního oděvu – tzv. liturgická roucha, a také zvláštní liturgické nádoby, které jsou vyňaty z běžného používání a vyhrazeny pouze pro bohoslužby. Ušlechtilé kovy, ze kterých jsou vyrobeny, i bohaté zdobení vyjadřují projev úcty k Ježíši Kristu, jeho životu a smrti.
  2. Kromě bohoslužebných nádob vidíme ve vitríně barokní sametový ornát vyšívaný zlatem.
  3. Breviář (= modlitební kniha kněží) byl vydán v r. 1703 v Antverpách.
  4. Ve spodní části vitríny jsou misály (tj. knihy s texty ke slavení mše sv.) z doby barokní s latinskými modlitbami.
 
VII. Svátost manželství
  1. Svátostí manželství církev posvěcuje a zasvěcuje Bohu vzájemnou lásku muže a ženy a vytváří ze dvou jedinců společenství rodiny. Jejich vztah má být obrazem vztahu, jaký je mezi Kristem a církví.
  2. Vitrína je věnována sv. Zdislavě, příkladné manželce a matce, jejíž jméno je neoddělitelně spojeno s místním kostelem a klášterem. Tato žena svým životním příkladem dodnes ukazuje nedocenitelný význam kvalitní rodiny, která je jediným a nejzdravějším prostředím pro formování mladé generace. Po celá staletí putují ke sv. Zdislavě, patronce rodinného života, lidé z českých zemí i ze zahraničí, aby zde prosili o uzdravení nejen z nemocí, ale také o uzdravení svých rodin.
Světici představuje barokní socha v rouchu dominikánského řádu, které naznačuje, že Zdislava byla členkou jeho laické větve.
  1. Před sochou Zdislavy stojí relikviář s malým úlomkem z jejích ostatků.
  2. Po levé straně relikviáře leží stříbrná mince vydaná v r. 2002 u příležitosti 750. výročí úmrtí paní Zdislavy.
  3. Na opačné straně vpravo je umístěna bronzová medaile, která připomíná prohlášení Zdislavy za svatou 21. května 1995 v Olomouci papežem Janem Pavlem II.
Papež Zdislavu představil jako vzor k následování v době, kdy rodina a manželství jsou často pokládány za přežité a kdy společnost velmi citelně pociťuje tento omyl, označovaný dnes často jako krize rodiny.
  1. Rozevřené svazky ve spodní části vitríny jsou kopie tzv. kanonizačních akt.
Jedná se o spis pečlivě zkoumaný zástupci Církve před tím, než je zemřelý prohlášen za svatého. Obsahuje shromážděná fakta a svědectví o životě a víře osoby, o jejíž svatořečení se jedná. Po uzavření vyšetřovacího řízení jsou všechny shromážděné údaje a důkazy předány Kongregaci pro svatořečení, která po přezkoušení rozhodne, zda se mají provést další šetření, nebo zda má být proces uzavřen. Při obřadu svatořečení (tzv. kanonizaci, z řec. „kanonizein“ = „zařadit do kánonu“) je zemřelý zanesen do  seznamu světců, a tím je oficiálně potvrzeno jeho uctívání celou církví.
  1. Sošky z pálené hlíny ve spodní části vitríny představující sv. Zdislavu jsou dílem paní Evy Tesařové (1928 ‑ 2004) z Jablonce nad Nisou.
Sv. Zdislava jako manželka, matka a divotvůrkyně je námětem mnoha drobných plastik této keramičky, která patřila k výrazným osobnostem české umělecké tvorby. Absolvovala Uměleckoprůmyslovou školu ve Zlíně. V době komunistické totality musela pracovat jako dělnice v továrně na technický porcelán. V r. 1966 se jí podařilo získat vlastní ateliér a zahájit samostatnou tvorbu. Její figurky jsou srozumitelné i obyčejným lidem. Vyznačují se tvarovou jednoduchostí a úspornou stylizací. Přesto mají jasný výraz a živá gesta. Ve svém posledním tvůrčím období se autorka intenzivněji věnovala biblickým a křesťanským námětům (Adam a Eva, Kain a Ábel, Betlémy, Cyklus ze života sv. Zdislavy). Těsně před svou smrtí vytvořila velkou sochu sv. Zdislavy, která je umístěna v kryptě.
 

 
C. Obrázek se sv. Zdislavou
Obraz na stěně za poslední vitrínou vytvořila sestra dominikánka Česlava Talafantová, která kdysi pracovala jako kastelánka na Lemberku. Tam si také oblíbila paní Zdislavu. Dodnes navzdory špatnému zdravotnímu stavu ilustruje knížky pro děti a mládež, zejména o sv. Zdislavě a sv. Dominiku. Její obrázky přibližují mladým čtenářům nelehký život 13. stol. způsobem, který nezraňuje.
 
D. Dřevěné plastiky
Dřevěné plastiky jsou dílem pražského knihtiskaře Josefa Bláhy (1928 ‑ 2000). Navazují na lidovou gotickou řezbu. Autor přitom ponechává dřevu jeho původní krásu, strukturu, někdy i tvar. Jeho sochy zdobí oltáře kostelů, kapličky i domácnosti. Byl řezbářem – samoukem; tvořil především ve Struhařově u Říčan, kde zanechal zahradní galerii.
 
Nyní přejdeme bočním vchodem do kostela. Nad vchodem do kláštera si můžete všimnout obrazu sv. Zdislavy s jejími čtyřmi dětmi od malířky Sabiny Kratochvílové. Nejstarší syn se jmenoval po otci Havlík, další byla dcera Markéta, pak syn Jaroslav a poslední syn se jmenoval po mamince Zdislav.

Zpět na výběr nebo pokračujte v prohlídce: Bazilika


3. část prohlídky:  BAZILIKA SV. VAVŘINCE A SV. ZDISLAVY

A. Historie

  • Původní gotický kostel
Nad hrobem paní Zdislavy stával původně gotický kostel, který nechala postavit sama tato šlechetná hradní paní spolu se svým chotěm Havlem z Lemberka. Byl zasvěcen sv. Vavřinci. O tomto gotickém kostele se nezachovaly téměř žádné zprávy. Víme jen, že byl poměrně prostorný a měl několik bočních oltářů. Nevíme přesně, do jaké míry byl poškozen za husitských válek a za války třicetileté, ani v jakém stavu se nacházel v době, kdy byl stržen a na jeho místě se začala stavět nová barokní bazilika.
Jak si paní Zdislavu a její kostel představoval obyčejný malíř pokojů Felix Vater, můžete vidět na jedné ze čtyř oválných fresek nahoře pod kupolí (vzadu v pravé části kostela). Sousední freska (vzadu) je vytvořena na základě legendy, podle níž paní Zdislava osobně pomáhala kostel stavět – údajně přes noc navážela materiál, který další den používali řemeslníci při stavbě. Zbylé dvě fresky v přední části kostela zobrazují Zdislavu spolu s žebráky, nemocnými a slepými, kterých se ujímá. Vater tyto fresky vytvořil v r. 1852.
  • Tvůrci nového barokního kostela
Souběžně s barokní přestavbou kláštera (zahájena ve druhé polovině 17. stol.) postupně uzrávala myšlenka postavit také nový kostel. Sami dominikáni by si ovšem novostavbu nemohli dovolit, avšak jako donátor byl pro tuto záležitost získán tehdejší majitel panství František Antonín Berka z Dubé (1649 – 1706). Hrabě Berka, poslední mužský potomek rodu Berků, byl císařským radou, komořím a vyslancem u různých evropských dvorů. Působil jako úspěšný diplomat ve Španělsku, Dánsku, Švédsku, Holandsku a v Benátkách. Nechyběl mu rozhled ani zkušenosti. Stavba nového kostela je proto především jeho dílem. Projekt svěřil vynikajícímu italskému staviteli žijícímu ve Vídni, Janu Lukáši Hildebrandtovi (1668 – 1745). Velkolepou stavbu, do níž investoval celý svůj majetek, pojal jako památník kdysi slavného a početného, nyní však již zanikajícího šlechtického rodu Berků.
Model chrámu ve Vídni si ještě před zahájením stavby přišel osobně prohlédnout císař Leopold I. (Na území Vídně bychom našli podobný Hildebrandtův kostel zasvěcený sv. Petrupiaristický kostel Maria Treu, jehož autorem je také Hildebrandt. Z dalších významných Hildebrandtových staveb na území Vídně stojí jistě za zmínku palácový komplex Horní a Dolní Belveder.)
  • Historie stavby kostela
Základní kámen nové barokní stavby byl položen v listopadu r. 1699. Původní gotický kostel byl přitom zcela rozebrán. Horečná stavební činnost však byla záhy přerušena úmrtím hlavního donátora stavby hraběte Berky dne 24. dubna 1706. Je pochován v kryptě pod kostelem, jak si přál ve své závěti. Rakev s jeho ostatky dodnes spočívá na čestném místě pod oltářem. S Berkovou smrtí se bohužel zastavil příliv finančních prostředků potřebných ke stavbě. Dědic panství hrabě Nostic stavební práce téměř zastavil. Smrt majitele panství a patrona, který měl financovat celou stavbu kostela, tak přinesla klášteru značné finanční problémy. Dominikáni byli z ekonomických důvodů nuceni upustit od nákladného projektu, původní plán zjednodušit a pokračovat ve stavbě podle úspornějších návrhů. Znechucený Hildebrandt z důvodu osobní cti nakonec zcela upouští od své první velké církevní stavby, o které se domníval, že již nebude dostatečně reprezentovat jeho schopnosti žádaného architekta a stavitele. Na jeho místo nastupuje roku 1708 italský stavitel Domenico Perini. Ve srovnání s původním projektem přinesl Perini pouze redukci bohaté výzdoby a snad i uplatnění levnějších materiálů, zjednodušil také členění kupole. Přesto je stavba považována za reprezentativní dílo Hildebrandtovo.
V r. 1708 získala panství hraběte Berky hraběnka Františka Rozalie Kinská, rozená Berková, která se ujala stavby kostela a pokračovala v ní až do zaklenutí kupole (r. 1711). Ani ona se však vysvěcení chrámu nedožila (ač roku 1713 nechala razit v Kremnici pamětní medaile); zemřela v lednu r. 1714. Dědic panství hrabě Václav Albert z Vrbna a Freudenthalu sice stavbu nezastavil, ale opět zpomalil stavební tempo. Roku 1718 koupil jablonské panství hrabě Jan Jáchym Pachta z Rájova. (Jeho rod podržel Jablonné až do 2. pol. 19. stol). Byl pořízen nutný inventář kostela a 4. srpna 1729, po třiceti letech od položení základního kamene, byl chrám konečně vysvěcen. Byl opět zasvěcen sv. Vavřinci (Laurenciovi), stejně jako původní gotický chrám. Po několika desetiletích stavby se tak mohly vrátit na své místo pozůstatky paní Zdislavy. Stalo se tak roku 1731.
  • Požár na konci 18. stol. a jeho následky
Kostel sloužil necelých 60 let, až do roku 1788. Tehdy vešel v platnost dekret císaře Josefa II., kterým byl místní klášter zrušen, a došlo i k další tragické události: 11. května 1788 vypukl ve městě požár, který těžce poškodil kromě klášterního kostela i tehdejší farní kostel Narození Panny Marie. (Jeho průčelí prošlo před nedávnem rekonstrukcí a kostelní věž dnes slouží k vyhlídkám na město a okolí).
Původní farní kostel nebyl po ničivém požáru obnoven; budova později sloužila jako pivovar. Farnost byla přenesena ke klášternímu kostelu sv. Vavřince, což navzdory dekretu Josefa II. paradoxně umožnilo několika dominikánským bratřím zůstat v klášteře (který sloužil jako fara) – a působit zde jako diecézní kněží. (Ve farnostech císař Josef II. přítomnost kněží – i řeholních - toleroval; nikoli ovšem v klášterech.) Klášterní kostel sv. Vavřince byl však požárem také velmi poškozen, zvláště jeho kněžiště a kupole s tehdy ještě šindelovou střechou. Horní oktogonální část kupole – tzv. lucerna – se během požáru zřítila hořící dovnitř kostela a dokonala zkázu, které padly za oběť nejen lavice a kazatelna, ale i hlavní oltář a varhanní kůr s varhanami. Oprava kostela se pak protáhla až do prvních desetiletí 20. století.
  • Charakteristika budovy kostela
Stavba se řadí k předním skvostům vrcholného baroka ve střední Evropě. Vnitřní výška stavby je 46 m, průměr kupole 19 m, délka činí 49 m a šířka 29 m. Interiér je založen jako centrála odvozená z dispozičního schématu řeckého kříže. Střední prostor je sklenut kupolí, jejíž tambur je členěný do osmi polí. Kupole je ukončena oktogonální lucernou.
Stavba kostela je významná právě jako důležitý zprostředkující článek italské a středoevropské vývojové etapy uvedeného dispozičního principu. Kostel je vývojovou alternativou staveb genia severoitalského radikálního baroka Guarino Guariniho a je jedním z prvních poslů tohoto nového architektonického směru na středoevropské půdě. Reprezentuje syntézu Guariniho radikální dispozice (Turin, San Lorenzo) a klasických kupolovitých centrálních římských staveb vrcholného baroka (Sant´ Agnese – Piazza Navona).
Zmíněné dispoziční schéma mělo určující vliv na komponování centrálních staveb u Kiliána Ignáce Dienzenhofera, který kolem roku 1714 pobýval ve vídeňském ateliéru Hildenbrandtově.
 
 

 
B. Interiér
  • Přední část kostela – kněžiště (tzv. presbytář)
Obnova kostela i jeho interiéru po velkém požáru roku 1788 se protáhla až k přelomu
19. a 20. století.
  1. V r. 1899 byl pořízen nový hlavní pseudobarokní oltář, podle návrhu Wilhelma Augsta.
  2. Do presbytáře bylo osazeno sedm vitrážních oken, zhotovených v Mnichově (pět menších a dvě větší s postavami sv. Štěpána a Filipa).
  3. Velký oltářní obraz přivezl osobně jeho autor, pražský akademický malíř Karel Krattner, v srpnu r. 1900. Zobrazuje mučedníka ze 3. stol. sv. Vavřince (Laurencia), který se před svou smrtí loučí s věřícími. Vavřinec byl arcijáhnem papeže Sixta II. a měl na starosti římskou chudinu. Byl umučen při pronásledování křesťanů v r. 258 na přímý rozkaz římského císaře Valeriána. Jeho atributem je rošt, na kterém byl v plamenech umučen.
Menší oltářní obraz znázorňující sv. Zdislavu je dílem profesora Mervarta z roku 1973.
  1. Nad bočními vchody do sakristie a kaple jsou v presbytáři umístěny dvě velmi hodnotné mramorové busty: Vlevo bysta hraběte Františka Antonína Berky, vpravo bysta hraběnky Rozálie Kinské. Obě bysty se připisují nizozemskému sochaři Johannu Bloemendaelovi.
  2. Pseudobarokní štukovou výzdobu na stropní klenbě vytvořil v r. 1899 podle Augstova návrhu mladý liberecký sochař Hans Aichinger. Tvoří hodnotný rám pro freskové malby čtyř evangelistů Matouše, Marka, Jana a Lukáše, jejichž autorem je opět akademický malíř Karel Krattner.
  • Kazatelna s bustou sv. Petra je dílem místního řezbáře Josefa Neumanna z roku 1789.
  • Vpravo od kazatelny visí kříž z Oberammergau z roku 1897.
  • Za pozornost stojí mosazná křtitelnice zdobená cínovými hlavičkami andílků z roku 1764, umístěná vlevo od kazatelny. Byla sem přenesena z požárem zničeného kostela Panny Marie.
 
  • Na kůru jsou umístěny varhany, postavené r. 1895 pražským varhanářem Heinrichem Schiffnerem. Varhany zdobí sochy andělů z doby barokní.
Vitrážní okno nad varhanami je od Heinricha Hesse z Nového Boru a zobrazuje sv. Cecilii, patronku hudebníků.
 

 
  • Boční oltáře
a) v pravé části kostelní lodi:
  1. Zvlášť hodnotný je prostřední oltář Panny Marie Růžencové.
Pochází z r. 1732 a je dílem pražských řezbářů. Zřejmě jako jediný nebyl poškozen požárem z konce 18. stol.
Znázorňuje Pannu Marii, která předává růženec klečící postavě sv. Dominika. Atributem sv. Dominika je pes s hořící pochodní v tlamě. Po stranách oltáře jsou sochy sv. Tomáše Akvinského a Alberta Velikého.
  1. Vpředu vpravo stojí původně barokní oltář sv. Kříže z r. 1717, doplněný Pietou z r. 1881.
  2. Vpravo vzadu je umístěn oltář sv. Josefa. Původní oltář byl doplněn plastikami z osmdesátých a devadesátých let 19. stol: Socha sv. Josefa pochází z roku 1885, sousoší Abraháma s Izákem a socha Davida hrajícího na lyru z roku 1899.
b) v levé části kostelní lodi:
  1. Vpředu vlevo u kazatelny se nachází oltář sv. Anny, matky Panny Marie.
Socha sv. Anny pochází z r. 1886.
V horním nástavci drženém anděly je obraz sv. Vincence Ferrerského z r. 1764.
  1. Vlevo uprostřed stojí pseudobarokní oltář Nejsvětějšího Srdce Páně, zhotovený v r. 1911.
Je ozdoben barokními sochami sv. Petra a Pavla.
  1.  Zvláštní úctě se těší Mariánsko – Zdislavský rokokový oltář, umístěný podél levé stěny v zadní části kostela, s pozdně gotickou sochou Madony datovanou před r. 1510. Na oltář byl v r. 1908, rok po Zdislavině beatifikaci, tj. prohlášení za blahoslavenou, umístěn pseudorokokový prosklený relikviář se Zdislavinou lebkou. Nad přední prosklenou stěnou vidíme znak Markvarticů (žlutý lev v modrém poli) a znak dominikánského řádu (černobílý znak).
 
 

 
HROBKA SV. ZDISLAVY – průhled z kostela
Zdislaviny ostatky jsou uloženy v hrobce umístěné naproti Zdislavského oltáře. Obdélníkový otvor nad hrobkou byl proražen již během stavby kostela v 1. pol. 18. stol. V dřívějších staletích se totiž krypta otvírala asi jen dvakrát do roka a otvor sloužil k tomu, aby příchozí poutník mohl do  hrobky alespoň nahlédnout. Průhled do hrobky ohraničuje barokní kovová mříž z r. 1732, která je darem zdejšího rodáka a želivského premonstrátského opata Daniela Schindlera. V centru hrobky je položen mramorový sarkofág, na kterém leží dřevěná schránka potažená červeným suknem. V ní se nacházejí Zdislaviny ostatky.
Jak již bylo řečeno, úcta ke zdejší světici byla završena v roce 1995, kdy byla Zdislava v Olomouci papežem Janem Pavlem II. prohlášena za svatou. O rok později byl tomuto chrámu udělen titul „bazilika minor“ (tj. „bazilika menší“) s oficiálním názvem „Bazilika minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy.“ Od r. 1996 je tedy tento chrám zasvěcen dvěma patronům.
Titul „bazilika“ je čestný titul, který významným kostelům uděluje papež. Zdejšímu chrámu byl udělen z důvodu přítomnosti hrobu sv. Zdislavy.
Přídomkem „minor“, tj. „malá“, se označují baziliky, které se neřadí mezi tzv. baziliky „maior“ („velké“), které jsou spravovány přímo papežem (čtyři z nich se nacházejí na území Říma, pátá v Assisi).
Vzadu pod kůrem jsou umístěny novodobé busty dvou papežů: U pravé stěny chrámu busta papeže Pia X., který Zdislavu prohlásil v r. 1907 za blahoslavenou (tj. potvrdil její kult), a naproti busta papeže Jana Pavla II., který ji v r. 1995 prohlásil za svatou. Busty jsou darem tehdejšího královéhradeckého biskupa, dnešního pražského arcibiskupa Dominika Duky.
 
 

 
Významnou součástí hlavního průčelí chrámu jsou vrcholně barokní plastiky od Františka Binnerta, zhotovené kolem r. 1710. Ikonografie spojuje téma světců dominikánského řádu s tématem českých patronů a patronů chrámu.
  • Po stranách hlavního vchodu do kostela jsou umístěny sochy patronů chrámu:
    1. Po levé straně socha sv. Vavřince; jeho atributem je rošt.
    2. Po pravé straně socha sv. Zdislavy s žebrákem a kostelem.
  • O patro výš jsou sochy dominikánských světců sv. Dominikasv. Tomáše Akvinského.
  • Zcela nahoře na balustrádě stojí sochy patronů Českých zemí:
sv. Prokop, sv. Jan Křtitel, Panna Maria, sv. Vojtěch a sv. Jan Nepomucký.
Zatímco průčelí baziliky je bohatě zdobené, klášterní budova je ozdob zcela prosta. Tento nedostatek opticky napravuje vstupní portál do kláštera, který s výzdobou kostelního průčelí dobře koresponduje.
Nad vchodem do kláštera je umístěn znak dominikánského řádu a ve štítu erb pánů z Vrbna.

Zpět na výběr nebo pokračujte v prohlídce: Krypta

4. část prohlídky:  KRYPTA

Nacházíte se v podzemních prostorách o rozloze asi 550 m2 (kromě nosných pilířů),
které svým tvarem opisují půdorys baziliky.
  • Pod schodištěm po Vaší levé ruce najdete zbytky kamenné kružby z původního gotického kostela.
  • Za mříží na čestném místě pod hlavním oltářem je uložena rakev pokrytá zeleným suknem,
    ve které se nacházejí ostatky hlavního donátora kostela hraběte Františka Antonína Berky z Dubé (+ 24. 4. 1706). Před rakví je umístěn rodový znak Berků.
  • Vlevo před mříží vystupte po schůdcích do hrobky paní Zdislavy.
    1. Ostatky světice jsou uloženy v červené truhle.  
    2. Na stěnách jsou zavěšeny kopie 24 obrázků ze života sv. Zdislavy.
    3. Ve výklenku stojí socha svaté Zdislavy od jablonecké keramičky Evy Tesařové; byla sem umístěna v r. 2004. Pod touto sochou, vytvořenou z pálené hlíny, je uložena zlacená růžička, kterou papež Jan Pavel II. daroval kostelu při příležitosti povýšení na baziliku.
    4. O svaté Zdislavě se zmiňuje již tzv. Dalimilova kronika, nejstarší dochovaný veršovaný český text o české historii z počátku 14. století. Dalimil v ní doslova říká:  „Pět mrtvých boží mocí vzkřísila, mnoha slepým zrak vrátila, chromých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila.“ Ve zmínce o Zdislavině smrti píše: „Léta od narození Jezu Krista milostivého 1252 svatého života paní Zdislava ze světa odešla.“
    5. Věřícími je Paní Zdislava vnímána jako „auxilium familiarum“ – tedy jako „ochránkyně rodin“, jak hlásá nápis na červené tabuli na stěně (předposlední řádek).
 
 
Nyní navštívíme zbývající část katakomb.
Přejděte prosím za mříž dozadu do prostoru s rakví pana Berky z Dubé.
 
  • Po pravé straně od pana Berky se za mříží nachází hrobka bratří dominikánů, která je stále používaná, a proto se během prohlídek neotvírá. Uvnitř je čtrnáct rakví s ostatky řádových bratří.
 
  • Do hrobky vlevo od pana Berky prosím sestupujte opatrně, nejsou zde schody; přidržujte se prosím madla; šikmý dřevěný sestup i podlaha na začátku hrobky je kluzká.
 
  1. V rakvích jsou uloženy ostatky řádových bratří z dřívějších století.
  2. Z této hrobky přes další čtyři schody sestoupíte k tzv. Dráteníčkovi – zde v prohlubni spočívá malá rakev s jeho ostatky. Váže se k ní smutná pověst datovaná snad z 18. či 19. stol.: Tovaryš dráteníček chodil po kraji a přivydělával si opravováním rozbitých nádob, které zpevňoval pomocí drátků (odtud označení „dráteníček“). V Jablonném se zatoulal do krypty, která se tehdy otvírala jen jednou v roce. Nikdo o něm bohužel nevěděl ani v okamžiku, kdy se krypta zavírala. Jeho ostatky se pak našly až po roce.
Tolik praví legenda; ale nebojte se – naši průvodci pečlivě dbají na to, aby dráteníčků nepřibylo :)
Na zpáteční cestě z katakomb můžete navštívit zbývající dvě hrobky.
 
  • Za hrobkou paní Zdislavy se nachází skupina rakví s ostatky dělníků, kteří zahynuli při stavbě baziliky (1. pol. 18. stol.). První  rakev je prosklená – při prosvícení např. baterkou je vidět dovnitř.
Stojí za zmínku, že v kryptě jsou uloženy pouze ostatky členů řádu, majitelů zdejšího panství a těch, kdo položili život při stavbě zdejšího barokního chrámu.
Chodba za rakvemi vede do prostoru pod severní věží a k přístupovému schodišti.
  • Poslední hrobka se nachází naproti – pokud jste otočeni směrem k východu z krypty, pak po vaší levé ruce. Zde jsou pochováni majitelé zdejšího panství, Pachtové z Rájova. Zcela vpravo jsou v prosklené rakvi uchovávány ostatky tzv. nevěsty – mladé šlechtičny, která podle legendy zemřela v den své svatby. Podle vyprávění její zdraví neustálo svatební obřad se snoubencem, se kterým odmítala spojit svůj život, protože její srdce patřilo jinému. „Nevěsta“ má ještě vlasy a zachovalý svatební šat.
Máte-li zájem, můžete si opatrně vystoupit na sokl a do rakve nahlédnout.
Z hrobky vede chodba pod jižní věž.
 
 
Tím naše prohlídka končí. Zpět na výběr.


 

Bazilika minor sv.Vavřince a sv. Zdislavy s dominikánským klášterem

Původní kostel sv. Vavřince s dominikánským klášterem založila Zdislava z Lemberka se svým manželem panem Havlem v polovině 13. století. Již za svého života byla paní Zdislava známá dobročinností, léčitelskými a zázračnými skutky. Po své smrti roku 1252 byla pochována právě ve zdejším kostele, který se od té doby stává poutním místem, které je v dnešní době zařazeno i do projektu Via Sacra. Dnešní podobu získal podle plánů významného architekta J.L. Hildebrandta v letech 1699 – 1729 a patří mezi skvosty barokního stavitelství ve střední Evropě. Od roku 1996 nese chrám titul papežské baziliky minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy.

 Založení dominikánského kláštera v Jablonném v Podještědí 
Původní gotický kostel sv. Vavřince byl spolu s klášterem bratří dominikánů založen před r. 1250 tehdejšími majiteli zdejšího panství Havlem z rodu Markvarticů, pánem na hradě Lemberku, a jeho šlechetnou manželkou Zdislavou, rodem z Křižanova na Moravě. Přibližně ve stejné době založili v Jablonném také špitál, dominikánský klášter v Turnově a komendu Johanitů v Českém Dubu. Povolání dominikánů do Jablonného i další úsilí manželského páru z Lemberka bylo motivováno snahou o duchovní, kulturní i mravní povznesení tohoto tehdy drsného a řídce osídleného území. Nové řeholní řády – dominikáni a františkáni – navíc přinášely z Francie a Itálie nové myšlenkové a kulturní proudy a rovněž nové formy prožívání víry, které nacházíme nejen v životě Zdislavy z Lemberka, ale v životě a díle mnoha žen a mužů (sv. Anežka Přemyslovna, sv. Alžběta Durynská nebo sv. Hedvika Slezská).

 Původní gotický kostel 
Nad hrobem paní Zdislavy stával původně gotický kostel, který nechala postavit sama tato šlechetná hradní paní spolu se svým chotěm Havlem z Lemberka. Byl zasvěcen sv. Vavřinci. O tomto gotickém kostele se nezachovaly téměř žádné zprávy. Víme jen, že byl poměrně prostorný a měl několik bočních oltářů. Nevíme přesně, do jaké míry byl poškozen za husitských válek a za války třicetileté, ani v jakém stavu se nacházel v době, kdy byl stržen a na jeho místě se začala stavět nová barokní bazilika.
Jak si paní Zdislavu a její kostel představoval obyčejný malíř pokojů Felix Vater, můžete vidět na jedné ze čtyř oválných fresek nahoře pod kupolí (vzadu v pravé části kostela). Sousední freska (vzadu) je vytvořena na základě legendy, podle níž paní Zdislava osobně pomáhala kostel stavět – údajně přes noc navážela materiál, který další den používali řemeslníci při stavbě. Zbylé dvě fresky v přední části kostela zobrazují Zdislavu spolu s žebráky, nemocnými a slepými, kterých se ujímá. Vater tyto fresky vytvořil v r. 1852.

 Tvůrci nového barokního kostela 
Souběžně s barokní přestavbou kláštera (zahájena ve druhé polovině 17. stol.) postupně uzrávala myšlenka postavit také nový kostel. Sami dominikáni by si ovšem novostavbu nemohli dovolit, avšak jako donátor byl pro tuto záležitost získán tehdejší majitel panství František Antonín Berka z Dubé (1649 – 1706). Hrabě Berka, poslední mužský potomek rodu Berků, byl císařským radou, komořím a vyslancem u různých evropských dvorů. Působil jako úspěšný diplomat ve Španělsku, Dánsku, Švédsku, Holandsku a v Benátkách. Nechyběl mu rozhled ani zkušenosti. Stavba nového kostela je proto především jeho dílem. Projekt svěřil vynikajícímu italskému staviteli žijícímu ve Vídni, Janu Lukáši Hildebrandtovi (1668 – 1745). Velkolepou stavbu, do níž investoval celý svůj majetek, pojal jako památník kdysi slavného a početného, nyní však již zanikajícího šlechtického rodu Berků.
Model chrámu ve Vídni si ještě před zahájením stavby přišel osobně prohlédnout císař Leopold I. (Na území Vídně bychom našli podobný Hildebrandtův kostel zasvěcený sv. Petru a piaristický kostel Maria Treu, jehož autorem je také Hildebrandt. Z dalších významných Hildebrandtových staveb na území Vídně stojí jistě za zmínku palácový komplex Horní a Dolní Belveder.)

 Historie stavby kostela 
Základní kámen nové barokní stavby byl položen v listopadu r. 1699. Původní gotický kostel byl přitom zcela rozebrán. Horečná stavební činnost však byla záhy přerušena úmrtím hlavního donátora stavby hraběte Berky dne 24. dubna 1706. Je pochován v kryptě pod kostelem, jak si přál ve své závěti. Rakev s jeho ostatky dodnes spočívá na čestném místě pod oltářem. S Berkovou smrtí se bohužel zastavil příliv finančních prostředků potřebných ke stavbě. Dědic panství hrabě Nostic stavební práce téměř zastavil. Smrt majitele panství a patrona, který měl financovat celou stavbu kostela, tak přinesla klášteru značné finanční problémy. Dominikáni byli z ekonomických důvodů nuceni upustit od nákladného projektu, původní plán zjednodušit a pokračovat ve stavbě podle úspornějších návrhů. Znechucený Hildebrandt z důvodu osobní cti nakonec zcela upouští od své první velké církevní stavby, o které se domníval, že již nebude dostatečně reprezentovat jeho schopnosti žádaného architekta a stavitele. Na jeho místo nastupuje roku 1708 italský stavitel Domenico Perini. Ve srovnání s původním projektem přinesl Perini pouze redukci bohaté výzdoby a snad i uplatnění levnějších materiálů, zjednodušil také členění kupole. Přesto je stavba považována za reprezentativní dílo Hildebrandtovo.
V r. 1708 získala panství hraběte Berky hraběnka Františka Rozalie Kinská, rozená Berková, která se ujala stavby kostela a pokračovala v ní až do zaklenutí kupole (r. 1711). Ani ona se však vysvěcení chrámu nedožila (ač roku 1713 nechala razit v Kremnici pamětní medaile); zemřela v lednu r. 1714. Dědic panství hrabě Václav Albert z Vrbna a Freudenthalu sice stavbu nezastavil, ale opět zpomalil stavební tempo. Roku 1718 koupil jablonské panství hrabě Jan Jáchym Pachta z Rájova. (Jeho rod podržel Jablonné až do 2. pol. 19. stol). Byl pořízen nutný inventář kostela a 4. srpna 1729, po třiceti letech od položení základního kamene, byl chrám konečně vysvěcen. Byl opět zasvěcen sv. Vavřinci (Laurenciovi), stejně jako původní gotický chrám. Po několika desetiletích stavby se tak mohly vrátit na své místo pozůstatky paní Zdislavy. Stalo se tak roku 1731.

Požár na konci 18. stol. a jeho následky
Kostel sloužil necelých 60 let, až do roku 1788. Tehdy vešel v platnost dekret císaře Josefa II., kterým byl místní klášter zrušen, a došlo i k další tragické události: 11. května 1788 vypukl ve městě požár, který těžce poškodil kromě klášterního kostela i tehdejší farní kostel Narození Panny Marie. (Jeho průčelí prošlo před nedávnem rekonstrukcí a kostelní věž dnes slouží k vyhlídkám na město a okolí).
Původní farní kostel nebyl po ničivém požáru obnoven; budova později sloužila jako pivovar. Farnost byla přenesena ke klášternímu kostelu sv. Vavřince, což navzdory dekretu Josefa II. paradoxně umožnilo několika dominikánským bratřím zůstat v klášteře (který sloužil jako fara) – a působit zde jako diecézní kněží. (Ve farnostech císař Josef II. přítomnost kněží – i řeholních - toleroval; nikoli ovšem v klášterech.) Klášterní kostel sv. Vavřince byl však požárem také velmi poškozen, zvláště jeho kněžiště a kupole s tehdy ještě šindelovou střechou. Horní oktogonální část kupole – tzv. lucerna – se během požáru zřítila hořící dovnitř kostela a dokonala zkázu, které padly za oběť nejen lavice a kazatelna, ale i hlavní oltář a varhanní kůr s varhanami. Oprava kostela se pak protáhla až do prvních desetiletí 20. století.

 Charakteristika budovy kostela 
Stavba se řadí k předním skvostům vrcholného baroka ve střední Evropě. Vnitřní výška stavby je 46 m, průměr kupole 19 m, délka činí 49 m a šířka 29 m. Interiér je založen jako centrála odvozená z dispozičního schématu řeckého kříže. Střední prostor je sklenut kupolí, jejíž tambur je členěný do osmi polí. Kupole je ukončena oktogonální lucernou.
Stavba kostela je významná právě jako důležitý zprostředkující článek italské a středoevropské vývojové etapy uvedeného dispozičního principu. Kostel je vývojovou alternativou staveb genia severoitalského radikálního baroka Guarino Guariniho a je jedním z prvních poslů tohoto nového architektonického směru na středoevropské půdě. Reprezentuje syntézu Guariniho radikální dispozice (Turin, San Lorenzo) a klasických kupolovitých centrálních římských staveb vrcholného baroka (Sant´ Agnese – Piazza Navona).
Zmíněné dispoziční schéma mělo určující vliv na komponování centrálních staveb u Kiliána Ignáce Dienzenhofera, který kolem roku 1714 pobýval ve vídeňském ateliéru Hildenbrandtově.



Nový hlavní pseudobarokní oltář byl pořízen v r. 1899 podle návrhu Wilhelma Augsta.


  • 28. 2. 2017
    OTEVŘENÍ ÚSEKU ARNULTOVICE – SVO...

    Ve dnech 26.-27.5.2017 OTEVŘENÍ ÚSEKU ARNULTOVICE – SVOR

     
    24. 2. 2017
    SEMINÁŘ

    Ve dnech 25.-26.2. 2017 proběhne seminář

     
    Všechny aktuality
  • Kalendář akcí
    <červenec 2017>
    poútstčtsone
    26
    27
    28
    29
    30
    1
    2
    3
    4
    5
    6
    7
    8
    9
    10
    11
    12
    13
    14
    15
    16
    17
    18
    19
    20
    21
    22
    23
    24
    25
    26
    27
    28
    29
    30
    31
    1
    2
    3
    4
    5
    6
  • Anketa
    Na kterou stezku letos vyrazíte? Na kterou stezku letos vyrazíte?
  • Cyklostezka Sv. Zdislavy zspo   
    Nový Bor – Bílý Kostel nad Nisou   
    IČO 72559616
    MÚ, Nám. Míru 22
    Jablonné v Podještědí, 471 25